Jak porozumět ženám?

Překotné události na sklonku roku 2015 mě přivedly k zamyšlení, kam vlastně jako muži jdeme a k čemu dnešní mužská populace směřuje nebo má směřovat. Začalo to podivnými setkáními v rámci minulého nezvykle slunečného podzimu, na jedné procházce jako by přede mnou pohádkový dědeček ze země vyrostl a promlouvali jsme spolu o životě, současnosti i minulosti.

Věděl, znal, poradil a pak se zase rozplynul, jako fakt, nejsem zrovna z těch, kteří by vzhlíželi k oblakům, ale mělo to takový zvláštní nádech, až mrazí, konkurence je veliká, je třeba dbát na tradiční hodnoty a zachovat si nadhled, nicméně připusťme na chvíli, že ženy jsou základním kamenem štěstí, porozumění a dá-li se to tak nazvat, také klidu na duši. Netřeba demonstrovat všechny ty věci okolo, všichni známe, a kdo nezná, brzy pozná, neboť bez toho žít nelze, zkouší to několik procent, a i když často úspěšně, přece jen je tento pohled většinový.

Pokračovalo to na jednom našem setkání z prosince 2015, vzpomínáte, kdy premisou večera se stala tzv. „bazální ženská lež“, jde o odpověď na otázku: „Co se stalo?“ – „Nic.“ Zkrátka místo aby žena řekla muži své pocity, své sny a přání a promluvila naprosto otevřeně, ano, říkám to záměrně, i když vnímám ozvěnu absurdity, tak, aby muž mohl reagovat, pokleknout ke zmíněným nebesům a přinést kousek toho modrého, ozve se to nicneříkající „Nic.“ V tom má muž snad jen jednu jistotu, že „Něco.“ No ano, ale co?

V této naší jakoby společensky zastřené konverzaci se v restauraci, kde jsme seděli, strhla vřava a jedna mladá žena neutuchajícím způsobem dala průchod svým pocitům, kdy vynadala personálu, nechala si zavolat provozního a začala s ním řešit jakousi stížnost, křičela, vyšla ven, chodila sem a tam a zase křičela. Jeden z nás to nevydržel a zeptal se kolemjdoucí servírky: „Co se stalo?“ – „Nic.“